BLGM 18.

21. září 2012 v 16:00 | Eliott & Sandra |  Baby, let's get married
"Pii!" zavolal jsem ještě z kuchyně. Bylo mi jasné, že ta návštěva bude nejspíš Jeff. Ten se nestavil už celých čtrnáct dní. "Došly nám lízátka! Já mám chuť na nějaké…," zastavil jsem se v půlce pohybu, když jsem došel až do obýváku. Naproti mně stála mile vypadající žena, jen o málo nižší než Pierre, se světle hnědými vlasy a hnědýma očima. Byla mu trochu podobná. Zůstal jsem jako přikovaný na místě, s polovinou kyselé okurky v ruce, v přiléhavém tílku, které zvýrazňovalo mé malé bříško, a s pohledem, který volně klouzal ke knížce o těhotenství na stole.
Bylo mi naprosto jasné, co si musela Pierrova matka pomyslet.



Tak takový štěstí můžu mít jen já. Když jsem otevřel dveře, přikazující Chaosovi, aby seděl, čekal jsem, že to bude Jeff, ne moje matka.
"Mami?" dostal jsem ze sebe, když se máma, stejně trpělivá jako já, protáhla kolem mě do obýváku. Jen jsem doufal, že Seb bude jinde. Nechal jsem Chaose, aby mamku nadšeně očuchával, a rozhlížel jsem se po obýváku. Seb tam nebyl.
Ovšem kniha "O MATCE A DÍTĚTI" tam ležela hřbetem vzhůru přesně tak, jak ji Seb odložil. Kde je???
"Co ty tady?" zeptal jsem se s nucenou radostí.
"No, už pěkných pár týdnů ses mi neozval, víš, tak jsem si říkala, že tě navštívím, stejně jsem něco potřebovala v centru," odpověděla mamka, než mě objala.
"Tak jak se tu máte? A kde máš toho svého přítele?"
"Seb? Uh, nevím, kde je," zamumlal jsem.
"Ještě jsi nás nepředstavil, že se nestydíš," prohlásila, než si založila ruce v bok. "A co je tohle?" zeptala se vzápětí, když si všimla té knížky a dalších několika zavřených.
"Uhm…"
"Pii!" ozvalo se z kuchyně. "Došly nám lízátka! Já mám chuť na nějaké…" Seb se objevil ve dveřích z kuchyně a zarazil se. V ruce svíral okurku, jeho desetitýdenní bříško bylo jasně vidět a očima pošilhával po knížce.
"Sébastiene, konečně tě vidím, uh… nechtěl bys mi něco říct, Pierre?" otočila se ke mně mamka, když se jí těch několik bodů spojilo. Věnoval jsem jí nervózní úsměv.
"No, ono to není…"
"Neříkej mi, že to není tak, jak to vypadá, buď tak hodnej, Pierre, jo?" věnovala mi vážný pohled. Cukl jsem očima směrem k Sebbymu, který začal blednout, což v jeho stavu nebylo zrovna ideální. Vážně jsem nepotřeboval, aby mi tu sebou seknul.
"Sebby, skoč s Chaosem na chvíli ven, jo?" usmál jsem se na Seba. "Lízátka ti koupím potom," dodal jsem. Ne vážně - dřívější ověřenej systém nakupování na měsíc dopředu, krom pečiva, se nevyplatil, když si Seb vymýšlel všemožné pochoutky, které chtěl právě v tu chvíli a ani o minutu později.
"Dobře," vydechl Seb nervózně, načež oči pomalu spustil z mamčiny tváře. "Chaosi, pojď," pobídl to naše už celkem velký psisko tiše. Chaos vycítil napjatou atmosféru, takže Seba výjimečně poslechl - jinak ho ze zásady poslouchá, když jde o jídlo či nějakou cestu, jak se vyhnout mým rozkazům - a vystřelil ze dveří. Seb si navlékl moji mikinu a vyšel za ním.
"Asi si sedni. Dáš si kafe?" nabídl jsem.
"Ne, díky, jen povídej."
Trvalo deset minut, než jsem mamce vysvětlil, jak se věci mají. Dokonce jsem jí ukázal nejnovější ultrazvuky. Víte, jak jsem říkal, že mamka skousne všechno? Tak právě v tu chvíli jasně dokázala, že jsem měl pravdu. Místo, aby začala vyvádět, co je to za nesmysly, se mě začala ptát, v jakým týdnu těhotenství Seb je, jak to nese a spoustu detailů. Nedokážu ani vyjádřit, jak neskutečný vděk jsem vůči ní cejtil.
"Díky," objal jsem ji, když jsem jí vyklopil všechno, co jsem věděl, a ona mi jen slíbila, že nám pomůže. Že prý bude Seb potřebovat taky někoho, kdo už těhotnej byl.
"Co bych byla za mámu, kdybych svýmu dítěti nebo jeho příteli nepomohla? A vůbec, co Sébastienova matka, kde je ta?" zeptala se zamračeně.
"No…jeho rodiče, oni nepřijali vůbec dobře už to, že s náma začal hrát. No, a když poznal, že je gay a přiznal se, prakticky se ho zřekli. Vídali se, jasně. Ale když prasknul náš vztah, tak se s ním přestali bavit úplně," přiznal jsem opatrně.
"Chudáček můj…" prohlásila mamka a vypadla, že potkat v tu chvíli Sebovu matku, tak ji přerazí na dva kusy - a že ona by toho byla schopná.
"Jo, mrzí ho to, ale stejně o tom moc nemluvíme." Mamka kývla.
"Samozřejmě! No, proč Sébastiena nezavoláš dovnitř, protože to vypadá, že ho ten váš pes brzo zadupe do země," usmála se s pohledem ven. Otočil jsem se a viděl, jak Chaos skáče po Sebbym. Naklonil jsem hlavu na stranu. Nejsem blbec, všiml jsem si, že zatímco po mně skáče plnou silou, kterou ve svém rostoucím těle může vyvinout, ale na Seba skáče se vší opatrností. Jako by to pako vážně tušilo, že na Seba se teď musí se vší něhou. Usmál jsem se. "Pierre!"
"Jo, jasně, jdu pro něho," kývl jsem spokojeně a zamířil na zahradu. Seb se zrovna začal s Chaosem přetahovat o gumovou hračku. Bylo to trošku hloupé, věděl jsem, že nás mamka sleduje, ale neodolal jsem, a objal ho zezadu kolem pasu, moje dlaně okamžitě sjely na jeho bříško, které mě v poslední době natolik fascinovalo. Nedokázal jsem si pomoct. Představa, že tam uvnitř vyrůstá moje a Sebbyho dítě mě skoro přiměla i zapomenout na to, že by to mohlo být pro Seba nebezpečný.
Stejně jsem ale věděl, že kdyby se něco mělo stát - jako v těch debilních filmech - vyberu si Sebbyho život. Protože co by to dítě bylo bez Seba?
"Stalo se něco?" zeptal se Seb. Usmál jsem se a políbil ho na krk.
"Ne. Mamka slíbila, že nám pomůže. A prej máš jít dovnitř. Chaosi, odchod!" zavelel jsem, než jsem Seba s rukou na jeho bříšku odvedl dovnitř.
"Uh, dobrý den, paní Bouvierová," pozdravil Seb nervózně. Mamka se usmála a mávla rukou.
"Oh, to ne, říkej mi Louise, ano, Sébastiene?" prohlásila a vtáhla si ho do náruče. Seb nejdřív celý ztuhl, ale pak se uvolnil a usmál se.
"Dobře." Zazubil jsem se.
"No, Pierre, ty se moc necul, Seb říkal, že by potřeboval nějaká lízátka. Tak šup," pobídla mě mamka. No bezva, teď tu mam ženský dvě, povzdechl jsem si v duchu.
"Fajn. Chaosi, jdem se projít do obchodu," prohlásil jsem, popadl jsem silné nylonové vodítko - to slabé Chaos přetrhl týden po tom, co k nám přišel a já jen čekal, kdy budeme muset pořídit kožený obojek, protože z toho současného velmi brzy vyroste - a vyšel jsem i s Chaosem ze dveří. Na vodítko jsem ho nevzal, chtěl jsem, aby uměl chodit bez něj. Mně se to dařilo, ne tak Sebbymu.
***
Nervózně jsem se díval za Pierrem s Chaosem. Náš obrovský pes vypadal vidinou procházky skutečně nadšený, přestože se jen před minutkou vrátil ze zahrady, kde se mnou dobrou čtvrt hodinu blbnul. Někdy jsem měl pocit, že ho nedokáže nikdy nic unavit. Na druhou stranu, pokaždé když ho Pierre v noci budil, aby šel i s ním na nákup, vstával jako mátoha a celou procházku mu trvalo, než se pořádně vzbudil.
"Tak, Sébastiene," trhl jsem sebou a otočil se k Lousie. Vypadala opravdu mile, ale já přesto zůstával napjatý. Ani jsem nevěděl proč, ale žaludek se mi každopádně kroutil, jako na začátku celýho tohohle kolotoče. "Posaď se ke mně, já tě nekousnu."
Poněkud omluvně jsem se na ni usmál a usadil se. Jednu ruku jsem si intuitivně položil na břicho. Rozčilovalo mě to, protože jsem si všiml, že to dělám prakticky vždycky, když si situací nejsem jistý.
"Sébastiene…," vypadalo to, že na malý okamžik zaváhala i Louise, ovšem milý úsměv zachovávala. "Ví to už tvoje rodina?"
"Ne," prudce jsem zavrtěl hlavou. "A… no…," věděl jsem, že to bude vůči nim znít hnusně. Váhal jsem, protože mi Louise byla opravdu sympatická. A navíc, nestávala se tak trochu mou rodinou? A já nechtěl přijít o další rodinu. Nechtěl jsem si to u ní nějak rozházet ještě dřív, než jí budu mít možnost nějak poznat. Jenomže když jsem to takhle sám se sebou rozebíral, cítil jsem se hrozně. Skousl jsem si spodní ret a pevněji kolem sebe sevřel ruce, pohled jsem stočil do svého klína. "Nechci, aby to věděli," zamumlal jsem tiše. Periferně jsem viděl, jak se Louise pousmála a objala mě. Tiše jsem zabořil hlavu do jejího měkkého hrudníku a utlumil do něj vzlyk.
Už dlouho jsem nemohl někomu prostě jen tak přijít a tiše se u něj vybrečet. Ano, byl tu Pierre, ale ten sám měl se mnou starostí nad hlavu. Nechtěl jsem ho zatěžovat tím, že se rozbrečím prostě jen proto, že jsem. Nepochopil by to. A k mámě jsem takhle nemohl přijít už celá dlouhá léta. Byla to obrovská úleva, když jsem kolem sebe mohl cítit teplé, měkké tělo. Bylo to úplně jiné, než když mě utěšoval Pierre. Louise mě jen pevně tiskla a nic neříkala, hladila mě po zádech a dopřávala mi tichou podporu. A já věděl, že ona přesně ví, jak se cítím.
"Já… um… omlouvám se," odtáhl jsem se od ní se zčervenalýma tvářema. "Tohle… já se takhle obvykle nechovám…"
"Víš, Sébastiene, v tomhle období není nic jako obvykle," klidně se na mě usmívala. Oči jí zářily. Vypadala naprosto spokojená s tím, jak se věci mají. "Pierre mi říkal, že ti píchaj nějaké hormony," jen jsem si setřel slzy a mlčky přikývl. "No vidíš, tak buď naprosto klidný. Perou se teď v tobě obě dvě pohlaví. Musí to být strašně těžký," mile mě pohladila po tváři. "No, co by sis dal k obědu? Nenechám tě stát u plotny a nedala bych nic za to, že můj syn bude hroznej v tom, jak vařit pestrou stravu," mrkla na mě, vstala a vydala se do kuchyně.
"Snaží se," bránil jsem Pierra, vstal jsem a vydal se za ní do kuchyně. "Koupil si kvůli tomu i kuchařku."
"Můj syn a vařit z kuchařky?" pobaveně vrtěla hlavou.
Zatímco vařila, vesele se se mnou bavila. Dala mi různá doporučení, které knížky jsou dobré a které nestojí za nic, co je dobré jíst na které potíže a čemu se naopak vyhnout. Vypadalo to, že vidina vnoučete ji naprosto nadchla. Takže když se Pierre s Chaosem vrátili, měl jsem před sebou bloček, propisku a psal jsem si poznámky. Louise se tomu jen smála, ale nakonec prohlásila, že je to asi dobře a že aspoň i Pierre to bude mít na očích.
"Jsme tady!" zavolal z předsíně Pierre. "Chaosi, ty obludo jedna, sedni!" tiše jsem se zasmál a odložil svou propisku.
"Máš pro mě to jablečné?!" rozešel jsem se za ním. "Jé, ono tam prší?" překvapeně jsem zamrkal, když jsem viděl, že Pierre je kompletně promočenej. Ten se jen zašklebil.
"Nepovídej, nevšiml jsem si," přitáhl si mě k sobě a políbil mě.
"Jdi ode mě, ty promočenej vodníku," zasmál jsem se a tiše vypískl, když se Chaos oklepal a voda z něj lítala všude kolem. "Ty jsi taky blbej, viď," mrkl jsem na něj a odešel do koupelny. Tam jsem vzal ten nejšpinavější ručník a vrátil se zpátky do předsíně, kde na mě poslušně čekal Chaos. Možná poslušně, ale rozhodně ne mou zásluhou, jak jsem si hořce uvědomoval. "Pojď sem, trochu tě osušíme, ať můžeš do domu," mumlal jsem spíš pro sebe, když jsem nad ním stál a sušil ho. "Tak pojď, vystrašíme pána, co ty na to?" mrkl jsem na něj. Jen souhlasně bafl a tryskem se vydal do kuchyně.
"Ty pakoni jeden těžkej!" tiše jsem se uculil, když jsem na dálku uslyšel, jak Pierre prakticky zařval. "Že ty ses zase domluvil s tím zrádcem?!"
"No dovol," vešel jsem do kuchyně uraženě. "A kde mám to jablečné lízátko?!"
"Tady," podal mi zase celou jednu tašku plnou lízátek. "Vzal jsem všechny druhy, které tam měli, takže pokud tam něco najdeš…"
"Dej to sem!" vzal jsem mu ji z rukou a začal se jí přehrabovat. "Díky, Pii," zářivě jsem se na něj usmál a vytáhl jedno jablečné lízátko. Zbytek jsem vrátil zpátky do police, kde jsem ho hledal před tím. Rozbalil jsem ho a spokojeně si ho vrazil do pusy.
"No mami!" sledoval to vykuleně Pierre. "Před chvílí jsi mi říkala, že oběd bude za chvíli na stole. A teď necháš Seba cpát se lízátky?"
"Pierre, je rozdíl, když se pětileté děcko chce natlásknout čokoládou, a když dospělý, těhotný člověk má chuť na lízátko.
"Taky si myslim," vesele jsem se na něj zašklebil a vyplázl na něj jazyk. "No, takže už mám připravovat na stůl?"
"Ty seď! Pierre to připraví. A rád. Že, drahoušku?"
"Jistě, mami. Jen mi, prosim tě, už nikdy, nikdy, nikdy neříkej drahoušku!"
 


Komentáře

1 luki luki | 3. května 2013 v 15:52 | Reagovat

Pie má skvělou maminku, řekla bych, že je to přesně to, co teď Sebby potřebuje :) moc se mi líbí, jak to maj ti dva mezi sebou...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama