BLGM 39.

23. listopadu 2012 v 16:00 | Eliott & Sandra |  Baby, let's get married
"Holky už spěj, můžem…" začal jsem, ale odpovědělo mi hluboké a klidné oddechování. Povzdechl jsem si. Seb usnul. Zase. Jasně, já vim, že on za to nemůže. Když já byl tak NADRŽENEJ! Vždyť si to vemte, nespal jsem se Sebem od jeho třetího měsíce - takže minimálně ten půlrok, plus ten měsíc po porodu…a přiznejme si, ani před tím třetím měsícem to nebylo nijak často, protože Seb začal bejt unavenej.
Potichu jsem se vytratil do koupelny, abych ulevil svojí erekci.



Netrvalo dlouho, než se ozval Eric s tím, že jsme mu SLÍBILI - kdo mu co slibovat? - velkou svatbu pro tisk a všechny. Takže do nás začal šít s tím, že musíme svatbu naplánovat a oznámit, pozvat správné lidi, nepozvat ty nesprávné, tisk a vůbec. Tseh, blbost. Podíval jsem se na kroužek na prsteníku. Snad už jsme se vzali, ne? To stačí.
Nakonec nás ale přesvědčili, že je to nutný. Jo, jasně.
Takže jsme svatbu naplánovali na duben, kdy už má bejt teplo. Navíc holky už drobek povyrostou. Eric začal okamžitě organizovat. Interview, show, vystoupení… A sehnal nám agentku. Nebo jak se těm lidem, co je strašně baví organizovat cizí životy, říká.
Ta, jmenovala se Monique, se do toho aktivně pustila. Podle našich instrukcí vytvořila seznam těch, koho chceme pozvat a taky, koho musíme pozvat, že ano, protože Eric všude nacpal PR. A seznam svatebních darů. Jasně, podle nás jsme měli všechno, ale prý je to nutné. Takže dostat Tassimo stroj na kávu a vůbec věci, které nevyužijeme, nás nemine.
Co mě ale znepokojovalo, bylo Sebovo odhodlání pozvat svou rodinu - kterou bych já nejradši vymýtil - na svatbu. Říkal, že ano, chovali se k němu nehezky, ale… je to svatba! A jasně, já jsem měl pochyby, ale nebyla to jen moje svatba, Seb měl právo pozvat, koho chtěl. Takže jsme jim poslali předběžnej dopis, že bude svatba a že je chceme pozvat. Pak jsme jim hodlali pozvat oficiální pozvánku, jako ostatním.
Když jsem se vrátil z návštěvy u mámy, která mě zas vybavila spoustou rad a sunaru, Seb zrovna uspával holky po obědě.
"Ahoj," zašeptal jsem tiše. Seb se otočil.
"Ahoj, Pii," odpověděl a vyšel z pokoje, tiše za sebou zavírajíc dveře.
"Jak se máte?" zeptal jsem se, zatímco jsem Seba podvědomě vedl do obýváku. Chaos se nám párkrát připletl do cesty, dokud jsem ho nepustil ven.
"Dobře…Ria dokonce dneska moc neječela a vypila většinu sunaru," usmál se Seb. "Ale Gab moc pít nechtěla."
"Však ona se srovná," usadil jsem se na gauč a Seba si posadil na klín, objal ho kolem pasu. Seb si povzdychl.
"Doufám."
"A jak ses měl ty?"
"Dobře," tentokrát ta odpověď nevyšla tak nadšeně ani plná života.
"Copak?"
"Nic… já jen… nic," povzdechl si Seb. Zamračil jsem se.
"Co se stalo?" A vážně jsem chtěl slyšet, co se stalo, protože - no hele, prostě chci, aby byl Seb spokojenej. Nejlíp navždycky.
Seb se zavrtěl, něco vytáhl z kapsy a po chvilce váhání mi to podal. Zamračeně jsem si to vzal - zmačkanej kousek papíru. Vzápětí jsem zjistil, že je to obálka a v ní dopis. Opatrně jsem ho rozložil a začetl se. Seb ze mě slezl a zmizel v kuchyni.
Čím víc jsem četl, tím víc jsem se mračil. Byl to dopis od Sebovy matky. V podstatě mu psala, že jak ho jen mohlo napadnout, že by přišli na svatbu, když si bere chlapa a ještě takovýho budižkničemu jako já, kterej z něj dělá ještě větší stigma na dobré tváři společnosti. Dál mu zopakovala, jak je zklamal, když místo pořádné práce začal dělat ten "tyjátr" s kytarou, a taky tím, že je homosexuál. Ne, není zvědavá na svoje vnoučata, protože kdoví s kým si je ta běhna, se kterou spal, uhnala.
Popravdě řečeno, jediný, co tomu dopisu chybělo, bylo to, že přijdeme do pekla. Až když jsem uslyšel mačkající se papír, uvědomil jsem si, že dopis muchlám do kuličky. Pak jsem okamžitě vyskočil na nohy a zamířil za Sebem do kuchyně. Ten stál u okna, objímal se a sledoval Chaose. Přešel jsem k němu a pevně ho zezadu objal.
"Doufám, že nevěříš ani kousku těch nesmyslů," prohlásil jsem po chvíli. Seb se o mě lehce opřel.
"Já jen… Chtěl jsem je pozvat, jsou přeci rodina a…"
"Já vim, já vim," začal jsem mu jemně přejíždět rukama po pažích, abych ho drobek uklidnil. Ne, vážně, co je za rodiče, když tohle napíšou vlastnímu dítěti? "Nezasloužej si tě, víš?" zabroukal jsem Sebovi do ucha.
Věděl jsem, že ho pořád ještě trochu ovlivňujou hormony, ale tahle zpráva by mu ublížila, i kdyby je v sobě už neměl.
"Já jen…" Poznal jsem, že má blízko k slzám a za to se stydí, což ty slzy ještě pohání ven.
"Sebby…"
***
Zavřel jsem oči, opřel se o něj, zaklonil hlavu a opřel si ji o jeho rameno. Jen pět minut klidu, to bylo přesně to, co jsem ten den potřeboval. Od rána jsem se nezastavil, konečně jako kterýkoliv jiný den. Pak přišel ten dopis. Dychtivě jsem se do něj začetl. Ale než jsem na něj stačil jakkoliv zareagovat, Ria se dožadovala čisté plíny. Začal pravidelný maraton - sotva jsem obsloužil jednu, ozvala se druhá. Byla to tak lepší, když tu Pierre nebyl, protože jsem se mohl postarat postupně o obě, ale zároveň to bylo opravdu náročné. Takže když se Pierre vrátil a chtěl vědět, jak jsem se měl, celý to na mě padlo.
"Vůbec, vůbec to není tvoje chyba, dobrá?" ale vždyť já to věděl! To jenom…
"Je to moje máma, Pierre," spíše jsem fňukl, než co jiného. Zatracený hormony! Doktor Gray sice říkal, že teď už mě žádný tolik ovlivňovat nebudou, ale proč bych jinak tak prožíval dopis od někoho, koho jsem tolik let neviděl a kdo se ke mně i před tím choval jak ke kusu hadru? "Měla by tu být a vařit holkám svou proslulou… teď mě zrovna nic nenapadá, ale víš, co myslím - každá babička má svojí specialitu, nad kterou není."
Pierre mlčel a jen mě zlehka hladil po rukou. A já se jen marně snažil přijít na něco, co by mi mamka takhle dělala, jako něco, co miluju, nad co není. Babička uměla naprosto skvělý ratatouille, to nejlepší na světě. Mamka nijak skvělá kuchařka nebyla. A já to její neumění podle všeho zdědil.
"Víš o tom, že mamka je tady vždycky pro tebe, že jo."
"Jo, jasně, ale…," povzdechl jsem si a odstrčil jeho ruce. Udělal jsem si pití a vrátil se zpátky do obýváku. "Louise je vážně strašně milá a hodná a já vim, že se na ni můžu vždycky spolehnout," ačkoliv to asi nedávám moc dobře najevo, když jí dělám přednášky pokaždé, když nám holky chvilku hlídá, "ale holky by měly mít dvě babičky."
"Budou mít plno strejdů. Hodných strejdů, kteří je budou rozmazlovat stejně jako babičky," zašklebil se Pierre a přisedl si ke mně. Přitiskl dlaň na mou tvář a přitáhl si mě pro polibek. "Uděláme si krásnou svatbu i bez tvých rodičů, fajn?"
"Krásná svatba byla ta, kterou jsme měli," namítl jsem pobaveně. "Tady bude plno lidí, které nebudeme znát a plno dalších lidí, kteří všechny svatební trapasy napíšou do článků bulvárních časopisů."
"Hele, nekaž mi to, ano?" Pierre uraženě našpulil rty. "Já se fakt snažim, aby to bylo hezký."
"Vždyť já vim," povzdychl jsem si a políbil ho na našpulené rty. "Každopádně si tentokrát uděláme pravou svatební noc, souhlasíš?"
Trošku nedůvěřivě se ode mě odtáhl a zkoumavě si mě prohlídl. Jasně, já vim, strašně nerad jsem se od holek vzdaloval. Připadalo mi, že i dál ručím za jejich ochranu. A v tomhle světě se jim toho mohlo tolik stát! Jsou tak maličké a tak bezbranné… Ale na druhou stranu jsem vážně potřeboval Pierra. A někdy se člověk prostě musí rozhodnout. A já si byl jistý, že nějaké hlídání seženeme. Aspoň na tu jednu noc…
"Svatební noc?" tiše jsem se zasmál, když jsem si uvědomil, že do jeho hlasu se nejistě vkrádá naděje.
"Samozřejmě," pohodlněji jsem se usadil a za triko si ho přitáhl blíž k sobě. "Svatební noc je kouzelným okamžikem, kdy se dva lidé navždy spojí v neobyčejném propojení, potvrdí a završí své manželství…," tlumeně jsem se zasmál, když se vrhl na mé rty. Jasně, svatba bude až v dubnu. Ale já věděl, že v tu chvíli jsme na ni byli oba maximálně natěšení.
***
Když jsme Monique další den oznámili, že potřebujeme o pár pozvánek míň, zatvářila se zmateně, nicméně na nic se neptala. Ačkoliv to možná bylo proto, že já jsem v tu chvíli musel odběhnout přebalit Riu a když jsem se vrátil, Pierre měl rty pevně sevřený do úzké štěrbiny a Monique se probírala svými papíry.
Vypadlo z ní, že musíme pořídit věci na sebe. Jako obleky a šaty holkám. V tu chvíli jsem se málem utopil pitím, ze kterého jsem se právě chtěl napít. Pierre mě musel silně praštit do zad. Monique mi musela vysvětlit, média zatím nemají jedinou další zprávu, jedinnou fotku dvojčat. A pokud nechceme, aby si lidi mysleli, že to byl jen mediální tah, musíme se s nimi aspoň tady objevit. Ericův příkaz. Co nám má, kruci, co kecat do osobního života? I když jsem byl rád, že nás nenacpal do nějakého časopisu už teď - s novorozeňatama. Takhle to bylo přece jen únosné.
Po hodinách a hodinách domlouvání jsme se nakonec dohodli, že půjdu uličkou k Pierrovi, který i s Chuckem, jako svým svědkem, bude čekat vepředu. A na druhé straně Patrick, můj svědek. K oltáři mě odvede Louise. Snažil jsem se nemyslet na to, že by to měla dělat moje máma.
Stejně jako této potupě jsem se nedokázal vyhnout bílému obleku. Pierre ho mít nemusel, ale u mě na tom Monique s Louise z nepochopitelných důvodů trvaly. Aspoň že mi kytku nevnutily. Strávili jsme v butiku několik hodin, než jsme byli všichni spokojení. Oblek mi skvěle padl, nicméně jsem ho schoval do útrob skříně s tím, že ho vytáhnu až za tři měsíce. Nemohl jsem uvěřit tomu, jak moc mohutnou svatbu chystáme.
***
Protáhl jsem se a navlékl si boxerky. Čekal nás pěkně náročnej den - jak se svatba blížila, přibývalo věcí, které jsme museli udělat x věcí, které jsme museli stihnout.
Když jsem se vyhrabal z koupelny, rychle jsem zamířil pro lahvičku, abych mohl nakrmit Riu, protože Gab už spokojeně sála sunar z lahvičky. Seb mi věnoval jemný úsměv.
Jakmile byly holky nakrmený, odříhly si a my je přebalili, dali jsme je zase do postýlek, abysme se nasnídali i my.
"Co je vůbec dneska v plánu?" zeptal jsem se Seba, zatímco jsem míchal vajíčka. "Krom nákupů - protože krom vajíček a sunaru nemáme skoro nic." Seb zvedl oči od konvice, kterou vyloženě hypnotizoval, aby se ta voda uvařila rychlejc.
"Hm… dneska máme ochutnávat marcipán na dort, vlastně návrhy dortu celkově. A Monique taky chtěla probrat dekorace… Proč tu svatbu děláme?"
"Je to PR," pokrčil jsem rameny. "A protože chci, aby všichni věděli, že tenhle sexy kytarista je zabranej," dodal jsem, objal ho a zabořil mu obličej do krku. Pak jsem se urychleně vrátil ke svým vajíčkům, ještě abych přišel o snídani.
Když jsem naložil naše porce na talíře a položil je vedle hrnků, Seb se vrátil k povinnostem.
"No, takže dort, dekorace… hudba - Monique chce vědět, kdo nám má hrát na svatbě. A Eric prohlásil, že nic jako obvykle, takže nevolej Avril," začal. Prohrabával jsem mobil. "Ani Joelovi! Good Charlotte zatrhnul speciálně." Uraženě jsem schoval mobil.
"Chceš jako říct, že tam budeme mít nějaký vodrhovačky, jo? Bezva," zahučel jsem a uraženě se opřel. O tom se s Ericem ještě pohádám.
"Ale no tak, to přežiješ," zasmál se Seb a upil svého čaje. Já se uraženě koukal do svýho kafe. Eric umí zkazit den. A to u toho ani nemusí bejt!
"Ach jo! Nemáme noviny?"
"Když si pro ně dojdeš," pokrčil rameny. Zvedl jsem se. "Ale mohl by ses aspoň o-" Víc jsem neslyšel, protože jsem už byl venku.
"Proč mám schránku tak blbě?" zahučel jsem a obul si první volné boty, který jsem potkal. "Kurva, to je kosa." A teprv teď mi došlo, že jsem jen v boxerkách, že jo - na začátku února… Rychle jsem vybral poštu a vrátil se zpátky.
"Sakra," oklepal jsem se. Seb mi věnoval skeptický pohled.
"Já ti říkal, ať se oblíkneš…," pokrčil rameny a zabral mi noviny.
"Hej! Já si je přines!" bránil jsem se. Seb cukl rameny a začetl se. Já mezitím prolistoval poštu - složenky, odpověď sestřenky, že na svatbu přijede…
"To si dělaj srandu!" Seb se prudce nadechl a skoro převrhl svůj čaj.
"Co se děje?"
"Se na to podívej!" zavrčel, ale noviny mi nepůjčil. "Jak je to s dcerami Sébastiena Lefebvre? Sébastiena nikdo neviděl s jeho dcerami - vůbec je neukázal. Spekuluje se, že tah s dcerami měl pouze upoutat pozornost médií. Nebo jsou nemocné? Pokud ano, nepřenesla je na ně jejich matka? Neví se o ní nic, ani o jejích zdravotních záznamech… Co si sakra myslej?!" vyjekl. No to si ale už dělaj srandu!
"Sebby, to bude dobrý. Na novinách nikomu nezáleží. Jsou to naše děti a nikdo, NIKDO nemá právo na to se rýpat v jejich životě," sebral jsem mu noviny a odložil je stranou.
"Ale jak-jak o nich můžou říct, že jsou nemocný? Že-že bych dovolil, aby se jim něco stalo?"
"Jsou v…pořádku," řekl jsem, ale to už byl Seb na cestě nahoru, aby zkontroloval, jestli se holkám za těch deset minut nic nestalo.
V tu chvíli naštěstí přišla mamka a my se Sebem jsme se mohli v klidu vydat k našim výsostným povinnostem - jako ochutnávání dortu. Večer nám bylo pěkně špatně.
***
"Já už nemůžu!" zasténal Seb a přistál v posteli. Zvedl jsem k němu oči od svý minerálky.
"Copak?"
"To nejsou sladký děti - jsou to malí démoni!" prohlásil Seb vyčerpaně.
"Neříkej, až tak jsou po mně?"
"Jo!" Seb mě zpražil pohledem. "Gab nechtěla pít a Ria pořád plivala dudlík! Musel jsem ho pořád dokola chodit oplachovat…" Vlezl jsem za Sebem do postele.
"Pojď ke mně, ubohá maminko," zamumlal jsem mu do ucha a políbil ho na něj. "Nech tatínka, ať ti trochu pomůže od té špatné nálady," šeptal jsem svůdně, zatímco jsem Sebovi rozepínal kalhoty, načež jsem ho začal líbat na krku.
"Jestli to pomůže," zavrněl Seb.
"Určitě."
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama